KUZUSAMBOLA - takto Vás Bhútánci v národních krojích přivítají na letišti v Paro!

Vítám Vás v nejchudší zemi na světě v Bhútánu! V neuvěřitelné zemi v Asii sousedící s Indií a Čínou. Bhútánské království leží uprostřed Himalájí v časovém pásmu +6.

V Bhútánu žije zhruba 2 500 000 mil.obyvatel. Hovoří jazykem Dzongkhä. Všichni lidé nad čtyřicet let se narodili 1.ledna. Mají jen křestní jméno, příjmení nebylo třeba. Hranice se poprvé pro cizince otevřela roku 1974. První silnice byla vystavěna roku 1962 a penězi se zde platí teprve 30 let.

Do tohoto království se nedostane běžný turista. Je nutné povolení, kterého se ročně vydá v omezeném množství, jen několik tisíc. Já to štěstí měla, takže jsem do této krásné země vyjela a strávila zde nezapomenutelný týden.

Po příletu na letišti si mě vyzvedl delegát s řidičem a ti se o mě, pak nás, za dva dny dorazily kolegyňky ze Švýcarska, starali non stop. Zde nelze provádět individuální turistiku. Za pobyt se denně platí 200,- USD. Zaplatit se musí předem. Bez toho tam pobyt nestrávíte a dále plus ostatní výlohy na ubytování. Je to tedy cesta trochu finančně náročnější, ale během pobytu je o Vás postaráno jako v bavlnce. Byla jsem mile překvapená jazykovou výbavou všech delegátů. Dokázali plynně hovořit v několika jazycích a veškerých služeb se nám dostávalo v té nejvyšší kvalitě!!! A to ještě vůbec nemluvím o tom, jakých hlubokých kvalit tito lidé jsou. Jejich štědrost, pohostinnost a skromnost mě dojímala na každém kroku. Těžké to popsat, o mentalitě a lidskosti těchto lidí bych mohla psát dlouho. Postupně na různých příkladech, které se skutečně staly, to sami poznáte.

Vlevo delegát Karma a řidič Sonam. Dzong Tashichoe - Thimpu.

Je to země, kde sice je chudoba, ale o obyvatele je postaráno. Lidé neplatí z mezd daně, všechny děti mají nárok na stejné vzdělání, na zdravotní péči. A jako jediná země na světě nedovolí prodej tabáku. Porušení se trestá pokutou 225,-USD.

Naše posádka, tři grácie v Bhutánu . Nikki, Nadia a moje maličkost - Thimpu.

V tomto sestavení jsme obdivovaly Bhútán a pak odcestovaly do Nepálu.

O Bhútánu jsem toho moc nevěděla. Moc se o něm neví, lidé tu zemi ještě tolik neznají. Bhútán je ještě stále dost chráněný. Království posazené v údolí a do kterého se jen tak nedostanete. Má svoje vlastní kouzlo, atmosféru a něco, co najdete jen zde. A možná až tuto zemi začnou navštěvovat turisté v plném proudu už Bhútán tak kouzelný nebude. Proto v sobě doufám, že král, který vládne ( nejmladší král na světě), nedovolí, aby se tato země stala běžnou turistickou destinací. Byla by to škoda. Turismus sice posílí ekonomickou situaci v dané destinaci, ale dokáže také napáchat pěkné škody. Stále se do míst dostávají lidé, kteří pak svojí neúctou a neurvalostí ničí atmosféru. I my jsme na vlastní oči viděly, jak jeden z nás, myslím z nás turistů, hlasitě nadával jen proto, že si musel zout obuv před vstupem do nejvýznamnějšího Dzongu. My jsme byly vlastně šťastné, že jsme tam vůbec mohly a bez debat jsme odložily svoje kamery a samozřejmě botky. Protože to co jsme tam viděly, nás natolik dojalo a tolik nás zase navedlo o čem přemýšlet.

To je Dzong Tygří oko (TigerNest).

K němu jsme musely vyšlápnout do výšky 4000 m. To byl náš trekking, který jsme zvládly na jedničku. Zásluhou nám byl pohled na mladé mnichy provádějící obřad. Poslech modliteb a pohled na jejich životy v Dzongu v nás zanechal hluboký dojem. Nikdy nezapomenu pohled na mladé buddhistické mnichy v oranžových oděvech sedících na zemi promlouvající sami k sobě, oddané jejich víře, na hlasy, na vůni kadidel. Byla to fantastická atmosféra, mráz z ní šel po těle. Stála jsem jako opařená a byla totálně pohlcena tím vším. Fantastický!

Výstup k Tygřímu oku nakonec nebyl až zase tak náročný. Bála jsem se, že bude víc. Dalo se využít i koní, ale to by to pak nebyl trekkingJ. S výšlapem jsme začaly na výšce 3200m., šly jsme tedy 800m. nahoru. Neodhadnu však kolik to bylo km. Výhled všude kolem nás byl úchvatný. Jako na dlani jsme viděli celé město Paro. Dneska už umím pochopit nadšení lidí, kteří rádi šlapou po horách. Člověk si při tom pěkně pročistí hlavu. Super balzám na duši .

Tak taková to byla podívaná při trekkingu.

Po výšlapu a prohlídky Tygřího oka jsme poobědvaly v půli cesty zpět. Karma se Sonamem pro nás připravili piknik. Ovšem ne jen tak ledajaký piknik. Myslel na naše oblíbené jídla, které jsme poznaly během stravování v Bhútánu. Bhútánci jí rýži s pořádnou porcí chilli papriček a chilli omáčkou. My ji jen zkusily a musely uznat, že pro nás to holt není. Je to fakt síla. Já si vždy dala rýži bez chilli a k tomu zeleninu a zeleninuJ. Musím uznat, že jídlo bylo vždy vynikající. A když nám servírovali piknik a nezapomněl na můj černý čaj s citronem, bez kterého vlastně moc nefunguji, byly jsme v šoku a maximálně dojatí. Nadia si oblíbila zdejší knedlíčky, i ty byli servírováni. Mlčky jsme vychutnávaly oběd a vymýšlely odměnu pro naše super strážce. Starali se skvěle a naše požadavky dokázal vždy splnit.

Vzpomínám si na piknik během naší vyhlídkový cesty Parem, kdy jsme já, Karma a řidič piknikovali v lese vysoko nad údolím. Byl to vlastně můj první piknik ve třech. Sledovala jsem, jak krásně prostřeli mezi pařezy stromů. Pečlivě vyskládali kobereček, nádobíčko s dobrotami. Oni sami usedli opodál na trávu a chystali se pojídat svou chilli rýži. Načež jsem samozřejmě nemohla sama sedět jako královna a pozvala je k sobě na koberec. To odmítli, přisedli si sice, ale na trávu. Jejich úcta mi brala dech. Mluvili jsme o životě Bhútánců a já se pomalu začala dovídat něco o jejich mentalitě a životním stylu. Během toho přátelského mluvení Karma posypal kolem nás rýži, což mě dost udivilo. Prý jsme tak chránění před divou zvěří, která zde všude žije, prý si tak chráníme karmu a prý se nám ten den nic nestane. Povídal o tom s naprostou samozřejmostí. Nedalo mi to a o zdejší zvířectvo jsem se začala zajímat víc. Když jsem se dozvěděla, že zde žije pro nás naprosto nebezpečná divoká zvěř, rychlostí blesku jsem vyskočila a vysypala svůj talíř rýže kolem nás. Trochu jsem je šokovala, ale jen jsem se snažila nás ještě víc ochránit. Povídal, jak doma ještě zdejší lidé během stolování sedí na zemi, vlastně židle a stůl nepotřebují. Spí na zemi, ale jsou zde už i tací, kteří si luxusu pohodlné postele dopřávají. Rodiny žijí na generace společně. Rodina drží pevně pospolu. Staří členové většinu času jen promeditují a promodlí. Mladší generace finančně zabezpečuje rodinu. Domy můžou mít maximálně pět pater. A takto zde žijí v jednom domě, který má vlastní modlitebnu s oltářem. Snažila jsem se pochopit, pro co žijí a co je smyslem jejich života. Třeba Karma žije podobně jako většina ve víře naplnění karmy, pro šťastný život. Rozhodně netouží shromažďovat majetek a budovat závratnou kariéru. Jednoduše, chce být jen šťastný! Asi by náš Evropský život nepochopil. Fascinovalo mě, jak byl klidný, jak si tiše seděl a přemýšlel, meditoval.

Kluci ve věku pěti let jdou buď do chrámu a žijí zde. Učí se náboženství a jejich život se odehrává za zdi chrámu. Mají zde pevný režim. Pro mě to bylo těžko pochopitelný, ale když jsem viděla, že jsou šťastni, tak vlastně proč ne. Je to však natolik jiný život, že běžný smrtelník tomu nerozumí.

Ale zase na druhou stranu i tito kluci mají stejné myšlenky na lumpárny a žijí normálním dětským životem. Malí mniši běhají po nádvoří chrámu s puškami v ruce a hrají si zde na tolik oblíbené vojáky. Musím se smát, protože doma stále řešíme, že Alex tolik miluje oné bojovné hračky a zda jsme něco nepokazili ve výchově. Nepokazili! Je to jen normální zdravý kluk. I tito kluci milují tyto hračky. Nadšeně lítají a imitují armádu. Bez těch hábitů by byli jako naši kluci ve školce. Dospělý mniši používají mobilní telefony a mají určitě naprosto stejné potřeby jako my tady v Evropě.

Na tomto víkendovém marketu jsme měli možnost vidět suroviny, které běžně používají.

Market v Thimpu.

Chilli papričky. Lidé je suší na střechách. Jsou vidět všude. V Bhútánu se pěstuje jen červená rýže, kukuřice a brambory. Ostatní suroviny dováží z Indie. Pokud si rybu či nějaké maso dáte v restauraci, tak zaručeně bude z Indie. Bhútánci nesmí žádné zvíře zabít, víra jim to zakazuje. Co pak ale, když třeba nějaké zvíře srazí na silnici?? To se prý nestane.

Životní úroveň Bhútánců v porovnání s úrovní lidí v Indii či v Nepálu je nejlepší. Nejsou zde žádní bezdomovci. Každý se snaží mít nějakou práci. A pokud ji nemá, rodina se postará. Rodina je pro ně priorita number one.

Co mě dále ohromilo, byla návštěva jejich festivalu, který se každoročně odehrává Thimpu v Tashichoe Dzongu. Sejde se zde na tisíce lidí. 80% zdejších obyvatel, zbytek turisté. Velké množství v národních krojích se těší na tuto událost. Davy lidí vystojí fronty do Dzongu, mimina, děti až po nejstarší obyvatele. V nádvoří Dzongu si lidé pomalu usedli na zem. Jeden vedle druhého že se mezi lidmi nedalo procházet. Lidé stáli, seděli všude, kde jen to trochu bylo možné. Těšili se na tak významný obřad. Matky kojily batolata, starší děti seděly. V celém tom ohromném prostoru jsem neviděla jediné dítě s hysterickým záchvatem nebo jiným povykem. Byla jsem v šoku, jak děti trpělivě snáší to čekání, jak jsou klidní a jak jim ani trochu nevadilo, že sedí na zemi, že na ně praží ostré slunce, žádné dítě nekňouralo nebo jinak neprudilo. S obdivem jsem sledovala spíše to dění okolo a samotný festival mě už tolik nezajímal. Snažila jsem se tam představit děti, které běžně potkávám, o vlastním ani nemluvím, protože to vlastní by tam nevydrželo ani 15 minut . Přemýšlela jsem nad tím, jak je možné, že ty děti se tak liší. Čím že je to vůbec dané. Po půl hodině stání na jednom místě, na slunci a věčného šťouchání protahujících se lidí kolem nás, mě začali bolet záda. Kroutila jsem se na místě a říkala si, jak to tam jen další hodiny vydržím.

My, ladies v Evropy jsme nevydržely. Stačilo na sebe kouknout a bylo jasné, že za pár minut odcházíme. Karma byl chudák udivený a naše počínání moc nepochopil. Snažil se nám ukázat jejich významný festival. Bez nějakého dotazu jsme ale společně odešli. My tři jsme se určitě nad sebou zastyděly, ale jen tak stát několik hodin a ani se nehnout bylo pro nás nepředstavitelný. Já jsem cítila, jak mi ubývá na svobodě a jakoby se mě zmáhala panika a musela jsem ven. Myslím, že i holky byly nakonec rádi.

Tuto fotku mám moc ráda. Fronta na festival. Zde jsem se kochala barevností jejich kostýmů, krásnými tvářemi a nádhernou krajinou v pozadí.

Jaké bylo naše další milé překvapení, když jsme mohly ukojit naše mlsné chutě na sladký. Našly jsme švýcarskou pekárnu. Holky se na ní vrhly a pochutnávaly si na koláčcích. Švýcarskou pekárnu v Bhútánu bych nečekala ani ve snu .

Dílna na výrobu papíru - Punakha

Chilli papričky ve vyrobeném papíře. I tak může vypadat umění.

Simtokha - krásný místo s přenádhernou stavbou na které se podílely ženy a vůbec všichni obyvatele. Dochula Pass. Výhledový point na Himaláje.

Odtud jsme měly výhled na Mount Everest. Někde tam vzadu je schovanýJ.

Mount Everest byl hezky vidět už při letu z New Delhi do Paro. Byl to parádní pohled na úchvatné hory světa!

Také jsem si vždy zatočila válcem pro štěstí .

Tashichoe Dzong - Thimpu. V Thimpu na náměstí.

Podnikly jsme také výlet do vesnice Lobesa. Zde se na kopci nachází chrám, který nese štěstí rodičům, kteří marně čekají na svého potomka. Říká se, že kdo chrám navštíví, do roka se dočkají potomka. Byla jsem neskutečně zvědavá a přála si, abych měla to štěstí a narazila tam na mnicha, který mě poctí tímto rituálem. Netušila jsem, o jaký rituál se jedná. Měly jsme štěstí na příjemně teplé počasí a procházka přes rýžové pole do kopce k chrámu, nám udělala jen dobře. Ať jsem byla kdekoliv, vždy mě zdejší krajina dojímala.

Chrám vysoko na kopci. Onen zázračný chrám plodnosti.

Pohled do údolí. Pracující žena na rýžovém poli.

Konečně jsem došly do chrámu. Měly jsme štěstí na mnichy. Zrovna prováděli meditaci. Karma ochotně zařídil, aby nám o rituálu něco pověděli. Chtěla jsem to vidět, tak jsem se přihlásila k činu. Holky se přidaly také. Mnich si vzal pomůcky, celé to trvalo minutku. Velkým dřevěným penisem nám poklepal po hlavě, ramenou. Něco u toho pronášel a bylo hotovo. Tak se uvidí během roku, která z nás přijde s radostnou novinou .

Stále se myšlenkami vracím do Bhútánu. Je to země plná důstojnosti. Jestli si něčeho u lidí vážím, tak pak je to ta důstojnost. Lidské jednání, lidské smýšlení. Lidské životy by neměli důstojnost postrádat. Klobouk dolů všem tam, klobouk dolů celé této zemi! Věřte, že tak jak to zažijete v Bhútánu, to co u toho pocítíte a co Vám to dá, jinde na světě nevidíte. Ano, svět je přeci velký a tak rozmanitý, ale toto krásné místo má vlastní tajemství, které je ukryto někde hluboko v údolí. Ta země má čistou karmu s jasnou aurou!

Bhútán už navždy zůstane v mém srdci a s úctou na něj budu vzpomínat!

Snad tolik závěrem.